Naši vinaři

Tihle borci pro vás makají od rána do večera, abyste si mohli naplno vychutnat ta nejlepší vína. Prohlédněte si, s kým máte tu čest.

Milan Vašíček: Vidím kolem sebe zázraky

15. 08. 2017
David Schön

Milan Vašíček, vinař z Prušánek. Svérázný vinař, mezi jehož vášně kromě vína patří hudba. Degustaci u něj ve sklepě, u které vám zahraje na cimbál, si rozhodně zapamatujete jako moc povedenou. Fantasticky to umí s rulandskými odrůdami. Jeho Rulandské bílé nebo pěkně vyzrálý Merlot v reservě jsou každoročně naprosto luxusní.

Vinařství Milan Vašíček

Prušánky

Podoblast: Slovácká

Rozloha vinic: 4,5 ha

Roční produkce: 30 000 lahví

Viniční tratě: Židlíky u Nechor

Kukvička: Podkovné

 

Jak vzpomínáte na začátky svého vinaření?

Tenhle příběh se píše už od mého raného dětství na začátku 70. let. V Prušánkách měla každá rodina vinohrad i sklep a dědeček nebyl výjimkou. Už tehdy jsem s ním a rodiči chodil do vinohradu, občas musel něco okopávat… A proto mi vinohrad k srdci nepřirostl. (smích) Když jsem se po letech ženil, vysadili pro nás – jak je zde zvykem – desetiarový vinohrad. Začal jsem tedy hospodařit na svém, ale pořád tam chybělo to srdíčko… Skutečný vztah k vínu a vinaření jsem si vybudoval až v zahraničí.

Jak k tomu došlo?

Hraju na cimbál a po revoluci jsme se s kamarády začali profesionálně živit muzikou. Jezdili jsme na soukromé akce do Německa nebo Rakouska, a nakonec celá kapela na nějakou dobu zůstala ve Švýcarsku. Při mnoha příležitostech jsme se tam potkávali s místními vinaři. Tahle země má srovnatelnou velikost s ČR, takže i vinařství mají podobný charakter. Avšak zatímco u nás v této době o zemědělství a vinaření nikdo neměl zájem a dovážela se laciná vína zvenku, tam se k vínu stavěli jako k zážitku a duševní náplni, již přijímali s noblesou. To mě dostalo. A byl to i začátek konce muzikanta...

A zrod vinaře?

Přesně tak. Atmosféra ve Švýcarsku mě okouzlila natolik, že jsem od tchána koupil hektar vinice, který dostal v restituci. Asi se ve mně konečně probudil sedlák. (smích) Nejprve jsem to chtěl mít na hrozny, hektar byl pro mě nepředstavitelně velký – předtím jsem obhospodařoval 700 hlav a najednou 4000 dalších. Při práci na vinohradu ovšem nastal v mém životě zlom a začal jsem v té rostlině konečně vidět něco víc. A tak jsem vozil ze Švýcarska franky a nakupoval za ně vinice… Roku 2002 jsme „oficiálně“ založili vinařství, dnes máme asi 4,5 hektaru, sklepy a penzion.

 

Jak vám tohle rozhodnutí změnilo život?

Pochopili jsme, že když člověk dělá víno dobře, je to poklad. Samozřejmě, že provoz obnáší starosti, papírování, hlášení… Ale když jdu do vinohradu nebo sklepa, naplňuje mě to a vidím kolem sebe zázraky. Rok co rok na jaře pozoruju, jak réva opuká, a jsem u vytržení… U sklenky si úžasně odpočinete, ze zákazníků se stávají kamarádi … Víno je zkrátka jedinečná komodita. A životy ovlivňuje hodně. I když v penzionu máme malé pokojíky s oddělenými postelemi, často mi lidé po devíti měsících vozí ukazovat, co u nás vyrobili. (smích)

O vinařství se dnes stará celá rodina?

Partnerka má na starosti papírování a ubytování hostů, přípravu snídaní a další věci kolem penzionu. Já pečuju o vinice a výrobu vína. K ruce máme jednoho zaměstnance a občas brigádníky. Vinice si ovšem stříhám sám, takže každou hlavu minimálně jednou za sezónu držím v ruce. Dělám také závozy, občas přijde nějaká předváděcí akce… Nejraději však prodáváme privátní klientele přímo u nás ze sklepa. Produkujeme přitom asi 30 000 lahví ročně.

Takže jste vsadili na agroturistiku?

Museli jsme k tomu dospět. Když jsme udělali první víno, říkali jsme si: Dobře, ale jak ho prodat? Jak se lidé dozvědí, že tu pro ně něco máme? Ze Švýcarska jsem si naštěstí dovezl odpověď. Vinaři tam většinou žili v lokalitách s čilým turistickým ruchem, třeba kolem slavných jezer. A zatímco přes den lidé poznávali tamější krajinu, večer k nim zašli do sklepa. Začal jsem tedy s agroturistikou, stejně jako posléze většina moravských vinařů.

 

Která vína jste roku 2002 vyrobili jako první?

Rulandské bílé z toho hektaru od tchána. Dovezl jsem ho do Švýcarska na slepou degustaci místních vinařů. Okamžitě poznali, že to bude Pinot Blanc, pak už tápali – mělo pro ně neznámé chutě a další enologické znaky. Ale že poznali ten základ, to jsem považoval za velký úspěch. (smích)

Co vám od švýcarských vinařů nejvíc zachutnalo?

Spíš mě tam leccos překvapilo. V době asi před dvaceti lety u nás jednu z nejrozšířenějších odrůd představoval Müller Thurgau. Postupně se likvidovala a dívalo se na ni spatra. Zato v severovýchodním Švýcarsku ve vinařstvích pevně zakotvila a hodně se pila. Jde o víno lehčích struktur, kdy není problém vypít dvě lahve za večer, a oni už to věděli… Další zdejší specialitou byl Gutedel neboli chrupka bílá.

Které odrůdy na vašich vinicích nakonec rostou?

Šli jsme po „klasice“ – zůstal jsem hlavně u pinotů a nevysadil třeba ani Pálavu, která tehdy nebyla příliš rozšířená. Postupně jsem přidal Tramín a Veltlín, po švýcarském vzoru i Müller Thurgau. Říkal jsem si, že kdyby se nechytil, přinejhorším z něj udělám burčák. (smích) Z modrých odrůd jsme vysadili Merlot, i když mi ho známí ze zahraničí rozmlouvali. Dnes jsem za něj velmi rád, dozrává na Moravě do výběrů, má příjemné taniny a v dobrém roce jde o víno srovnatelné s merloty z jižních zemí. A před třemi lety jsme ještě sáhnuli po odrůdě, která kdysi bývala ve střední Evropě nejrozšířenější – Sylván. Ve 20. století ho téměř vytlačily mladší odrůdy jako Ryzlink rýnský a jen někteří vinaři se k němu vracejí. Přitom jde o krásné víno, které se dá pít jako mladé i po ležení v tanku.

Které z vašich vín si sám vychutnáte nejraději?

To nedokážu říct. Vše to jsou mé děti a všechna mají svůj čas. Je to o náladě a o tom, co právě jíme. Müllera si dám při chvilce klidu pro běžné pití, rosé na osvěžení, Merlot k tataráku, Pinot Noir ke steaku… Každé dítě má tatínek někdy na klíně, ale nikdy ne najednou. (smích)

 

Jak vnímají vinaření vaše ratolesti? Hodlají v něm pokračovat?

Zatím to tak nevypadá. Nejstaršímu synovi se nechce a mladší je ještě malý. I když ve svých osmi letech už ochutnal a rozhlašuje zákazníkům, že rulanda je nejlepší. (smích) Dcera sice vystudovala vinařinu, ovšem žije s rodinou ve Skotsku.

Na co se fanoušci vín s houslovým klíčem v logu mohou těšit?

Nakupujeme odrůdy Zweigeltrebe a Dornfelder od zdejší pěstitelky. V roce 2016 se místo v tunách urodilo v metrácích, tak jsme se rozhodli z nich udělat cuvée. A vydařilo se natolik, že jsme ho poslali na mezinárodní soutěž v Ostravě zaměřenou právě na cuvée. Těší mě, že jako snad jediné červené z ročníku 2016 dostalo medaili. Pojmenovali jsme ho po vnukovi, který se dceři narodil 16. října 2016: cuvée Patrik 1610. Momentálně zraje v sudech a jde o velmi příjemné, kořeněné a barevné víno. Necháme ho zrát alespoň do podzimu, máte se na co těšit.

Začátky vašeho vinařství jsou neochvějně spjaty s hudbou. Sednete si ještě někdy za cimbál?

Když mám dobrou náladu a hosté jsou hodní, rád jim něco zahraju. (smích) S muzikou souvisí i již zmíněné logo. Má pro nás hned dva významy. Hudba nám jednak na vinařství vydělala, jednak houslový klíč symbolizuje harmonii vína.

Ochutnejte vína z vinařství Milan Vašíček


Pracuji ...